Šumava
Jak jsme odposlouchávali Západ
Po desetiletí studené války se rozsáhlá území Šumavy stala zakázanou zónou, kam vedle vojáků Československé lidové armády nesměla vstoupit ani noha. Západní hranice železné opony měla pro celou Varšavskou smlouvu strategický význam, a tak se hlubokými hvozdy vedle divoké zvěře proháněly maskované džípy a tokání tetřevů doplňovala cvičná střelba z kulometů.
Svůj název si Poledník vysloužil od prášilských dřevařů. Podle legendy totiž slunce stojící nad temenem hory určovalo poledne a čas oběda. | © Stanislav Říha, Dreamstime
Nejviditelnějším pozůstatkem téhle divné doby je do kraje zářící rozhledna na Poledníku. Tady, v nejpřísněji střežené zóně hor, začali vojáci v šedesátých letech budovat utajovanou základnu, která se měla stát pilířem československé špionáže. Stanice s krycím názvem TOPAS sloužila ke sledování leteckého i pozemního provozu v nepřátelském Německu a ve 37 metrů vysoké věži ukrývala citlivé radary a odposlouchávací zařízení, jejichž úkolem bylo monitorovat západní rozhlas a televizi. Zároveň byly v komplexu nainstalovány silné rušičky, které zajišťovaly, aby se informace ze Západu nedostaly k českým obyvatelům. Přestože se nová stanice stala zřetelnou dominantou šumavského hřebene, snažil se ji paranoidní režim všelijak utajit a oficiálně tvrdil, že na hoře nic není. Na místa, odkud bylo možné základnu zahlédnout, se nesmělo a vrchol zmizel i z některých map.
O tom, jak úžasný výhled do širokého okolí odtud měli českoslovenští vojáci, se dnes můžete přesvědčit sami. Krátce po pádu režimu byla většina budov stanice stržena a pozorovací věž se proměnila v nejpopulárnější šumavskou rozhlednu. Za slušného počasí se na horizontu z jedné strany rýsují vrcholky Alp a z druhé se otevírá výhled daleko do české kotliny. Nejlepším výchozím bodem jsou Prášily, odkud se na zteč vrcholu mohou cestou kolem Prášilského jezera vydat i cyklisté nebo v zimě běžkaři. Více jak čtyři sta výškových metrů stoupání sice chvílemi vypadá nekonečně, vydaná energie ale určitě stojí za to.