O osudu jedenačtyřiceti amerických letců a pěti stovek ostravských civilistů bylo rozhodnuto daleko odsud v Itálii na velitelství americké 15. letecké armády poté, co výzvědné letadlo zjistilo při přeletu nad Ostravskem zvýšenou koncentraci vojenských vlaků řadících se poblíž skladů pohonných hmot. Z obavy, aby Němci strategické množství paliva a válečného materiálu neposlali na východní frontu, padlo rozhodnutí vyslat co nejdříve na Ostravu bombardéry. Velitelům leteckých divizí byl vydán rozkaz poslat do akce všechna letuschopná letadla. Dne 29. srpna 1944 se do vzduchu vznesl úctyhodný počet 599 bombardérů B-24 a B-17, tedy téměř šest tisíc členů posádek.

Tak velká operace ale nemohla proběhnout bez problémů. Kombinace špatného počasí, nepochopitelné zdržení stíhaček, které měly dělat bombardérům doprovod, ale hlavně roztažení celé formace nakonec znamenaly zkázu celé 20. letky, která letěla na samém konci bombardovacího svazu. Zatímco některé z bombardérů již shazovaly svůj náklad na cíle na Ostravsku, část letadel zůstala v závěsu s velkým odstupem bez stíhacího doprovodu jako snadný terč německých stíhaček. Než se objevily mustangy a lightingy amerických vzdušných sil, šlo k zemi celkem deset amerických letadel.

Takto celou situaci zpětně popsal William S. Tune, velitel 20. letky a letounu Tail End Charlie, který jako zázrakem přežil a konce války se dočkal v německém zajetí. Stejné štěstí jako on a další letci nemělo jednačtyřicet jejich kamarádů – část z nich zahynula v hořících strojích ještě za letu, mnozí nepřežili seskok a některé z nich, zraněné na zemi, zastřelili podle svědků němečtí vojáci.

Nejkurióznější je příběh levého střelce z letadla poručíka Tunea, Josepha Sallingse. Ten přistál na poli nedaleko Přečkovic, takřka přímo k nohám manželů Emila a Milady Pešátových. Z obavy před vydáním do zajetí nejprve prchl do lesa, ale Emilovi se ho podařilo najít a získat si jeho důvěru. Američana nejprve ukrývali ve stodole, kam mu nosili jídlo. Později ho ze strachu z prozrazení ukryli přímo v chalupě. Jejich časté výpravy do stodoly začaly být podezřelé sousedce, která je neváhala hned nahlásit u starosty. V chalupě bydlela velká rodina Pešátových, někdy i deset lidí, a jak vzpomíná pamětnice, byl to nesnadný život. Přesto se jim podařilo Sallingse skrývat celých osm měsíců do konce války, a to i přesto, že jim přímo do chalupy na čas nastěhovali tři německé vojáky. Sallings si u Pešátových tak zvykl, že se mu po osvobození skoro nechtělo domů. Trvalo celý měsíc a půl než se vydal zpět do rodného Tennessee, kde již byl oplakáván jako padlý.

Válečné události dnes v kraji připomínají malé pomníčky na místech, kam dopadly trosky letadel. Více o této historii se dozvíte ve slavičínském, bojkovském a šanovském muzeu, kde uchovávají řadu autentických památek. Odtud se pak můžete vydat do nádherné krajiny Bílých Karpat k pomníkům na Vyškovci, nad Šanovem nebo u Krhova a alespoň opožděně symbolicky poděkovat mladým Američanům, kteří ve svých letadlech umírali za osvobození nejen tohoto krásného kraje.