Vysočina
Tekutý poklad želivského kláštera
Obyvatele Prahy a mnichy v klášteře Želiv uprostřed Vysočiny spojuje jedna věc – říčka Želivka. Od 70. let minulého století zásobuje její tok českou metropoli pitnou vodou. Stejnou, kterou premonstrátští mniši v Želivě používají po staletí k vaření piva. Klášter v Želivě ale stojí za to navštívit nejen kvůli tradiční výrobě zlatavého moku.
Řeholníky do Želiva přizval král Soběslav I. v roce 1139. Původně se tu měli usadit benediktini, ty ale už po deseti letech vystřídal řád premonstrátů. Klášterní pivovar mniši zřídili zřejmě už ve 14. století. Po husitských válkách, kdy byl Želiv vypleněn a následně svěřen husitskému rodu Trčků z Lípy, ovšem výroba ustala. Když se během třicetileté války vrátilo panství zpět premonstrátům, obnovila se i pivovarnická tradice – a tentokrát vydržela až do zničujícího požáru opatství v roce 1907.
Po více jak stoleté pauze se produkce piva do kláštera znovu vrátila a jeho hlavní značky, pojmenované podle nejvýznamnějších opatů, se těší uznání předních pivních znalců. Ostatně posoudit zručnost želivského sládka můžete sami. V rámci pravidelných prohlídek se seznámíte s historií vaření piva a procesem jeho výroby – a součástí je samozřejmě i degustace, při níž ochutnáte i méně obvyklé druhy svrchně kvašených piv typu ale. Patříte-li k opravdovým fajnšmekrům, pak si objednejte zážitkový víkendový pobyt, během něhož si celý proces výroby budete moci osahat a nakonec si uvaříte i svou vlastní várku.
Po šestadevadesátileté přestávce želivští mniši obnovili v klášteře výrobu piva a zaměřují se převážně na speciální druhy zlatavého moku, které pojmenovávají podle bývalých představených kláštera. Jako první opustilo v roce 2010 zdi kláštera patnáctistupňové pivo pojmenované Gotšalk po prvním opatovi z 12. století. | © Eva Kořínková
Než ale začnete ochutnávat místní piva a příjemně otupíte svoje smysly, rozhlédněte se po opatství, které je dílem jednoho z největších architektů baroka – Jana Blažeje Santiniho. Ten je také například autorem kostela svatého Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou, stavby zapsané na seznam světového dědictví UNESCO. | © Eva Kořínková
Řeholní život ovšem nebyl zasvěcen jen výrobě piva, i když ta byla důležitou součástí jeho klášterního hospodářství. Mnohem podstatnější byla služba Bohu a pravidelné modlitby, k nimž sloužil kostel Narození Panny Marie. Jeho přestavbu do současné podoby nemá na svědomí nikdo jiný než geniální Jan Blažej Santini – a pod jeho klenbami není těžké pochopit, proč se Santiniho architektonickému přístupu říkalo „cesta ke světlu“.
Zbytky Hitlerovy dálnice
Vodní nádrž Švihov, které se většinou říká podle protékající říčky Želivka, se může pochlubit několika zvláštnostmi. Poblíž obce Hulice do ní vybíhá podivný pruh betonu, který představuje torzo nedokončeného mostu dálnice budované v období druhé světové války mezi Prahou a Brnem. S jeho využitím se počítalo i při stavbě dnešní dálnice D1, po naplnění nové nádrže by ovšem zůstal jen dva metry nad vodou. Úprava mostu tak, aby se provoz na něm nedotkl kvality vody v Želivce, by byla moc drahá, a tak dálniční most nakonec vznikl o kus vedle. Vedle Avignonu tak má svůj nedokončený most i česká Vysočina.
Tak jako mnoho jiných vodních nádrží, i nedaleká přehrada Švihov (častěji nazývaná Želivka) má na svém břehu několik tichých svědků starých časů. Kromě pozůstatků obce Zahrádka, ze které zbyl jen kostelík na břehu přehrady, je to i torzo dálničního mostu, který po naplnění nádrže zůstal pouhé dva metry nad vodní hladinou. | © Eva Kořínková
