Tím autorem je Fanoš Mikulecký, malíř pokojů a primáš cimbálové muziky Slováckého krúžku, a vedle slavné ódy na víno složil na 270 dalších, lidovou tvorbou inspirovaných písní – například Mikulecké pole nebo V širém poli studánečka. Žádnou z nich ale nepodepsal, což byl také důvod, proč byla jeho díla častokrát považována za ústně tradovaná a předávaná po generace.

„Nechtěl jsem se ke svým písním znát dříve, dokud si je lidé nevzali za své,“ vysvětloval pak rodák ze slováckých Mikulčic své rozhodnutí odborné skladatelské komisi, když se v roce 1958 rozhodl vystoupit z anonymity a ke svým dílům se přihlásil. Paradoxně se pak ani nedočkal jejich souborného vydání. To vyšlo pod názvem Věneček z rozmarýnu až jedenáct let po jeho smrti.

Mikulecký ale skvěle vystihl mírně melancholickou náladu slováckých písní, které za doprovodu cimbálu opěvují přírodu, ženy nebo prostě život jako takový. Ne nadarmo se říká, že na Slovácku se v hospodách nenadává, ale zpívá. Muzika tu nesmí chybět v žádné dědině a tanec a bujaré veselí doprovázejí každou z mnoha tradičních slavností, od masopustu po dožínky a svatomartinské ho­dy.

Za poznáváním místního folkloru se vedle hospodských tancovaček můžete vydat i na některou z mnoha pravidelných slavností. Tou největší, zdaleka přesahující hranice Slovácka, je červnový Mezinárodní folklorní festival ve Strážnici. Městečko na říčce Veličce ovšem doporučujeme navštívit i v jiné části roku. V místním zámku sídlí Národní ústav lidové kultury s unikátní sbírkou lidových hudebních nástrojů a v Průžkův mlýn vás detailně seznámí s úskalími mlynářské profese. A naproti přes Baťův kanál láká všechny zájemce o zapomenutý život slováckých vesnic strážnický skanzen, kde se atraktivní formou dozvíte třeba to, kdy se slavilo zatloukání hory nebo proč se při tajícím sněhu vynášela Morana.