Krušné hory a Podkrušnohoří
Teplický incident
Ve slavném lázeňském městě, do kterého se v 19. století sjížděla smetánka z celé Evropy, se odehrála jedna z legendárních příhod, která ilustruje generační střet dvou velkých uměleckých osobností. Jak to ale s legendou bylo doopravdy?
Zámecký park a hudba patří odjakživa dohromady. Na Horním rybníku se při večerních vyjížďkách na gondolách potkávala teplická šlechta s lázeňskými hosty a místní honorací. K tomu hrála Mozartova hudba. K podobnému účelu sloužil lázeňským hostům, mezi nimiž nechyběli ruský car Alexandr I. nebo pruský král Bedřich Vilém III., Zahradní a plesový dům, později Zahradní sál. Dnes v letní sezóně ožívá altán před Zahradním domem koncerty a divadelními vystoupeními umělců z celého světa. | © Petr Hricko
Vše se seběhlo 23. července 1812, když dva velikáni evropské kultury – „kníže básníků“ Johann Wolfgang von Goethe a velký skladatel Ludwig van Beethoven při jedné ze společných procházek parkem potkali choť císaře Františka I. Marii Ludoviku s početným doprovodem. Zatímco Goethe smekl uctivě svůj klobouk a hluboce se před jejím veličenstvem uklonil, skladatel přesvědčený o tom, že pouze umělec je pravým aristokratem, si bez pozdravu prorazil cestu davem dvořanů a přihlížejících. Goethemu pak vytkl jeho servilnost a jejich krátké přátelství tímto incidentem skončilo. Nikdy se již nesetkali.
Epizoda se stala námětem litografie německého malíře Carla Röhlinga z roku 1887 a místo, kde se vše seběhlo, dnes v parku připomíná dokonce pamětní deska. Celá věc má jen jediný háček. Pravděpodobně se vůbec neodehrála popsaným způsobem. Někteří dodnes vykládají setkání jako takřka dějinnou událost – devótní Goethe jako představitel starého světa a o dvaadvacet let mladší a již svobodně smýšlející Beethoven razící si cestu špalírem dvořanů. Ti ostatní zase Beethovenovo chování označují za pouhé hulvátství. Pravdou ale je, že celou záležitost známe pouze velmi zprostředkovaně, z dopisu Goetheho platonické lásky a múzy Bettiny von Armin. Tato lvice salónů cituje údajný Beethovenův dopis, který se ale nedochoval:
„Když jsme se včera vraceli z procházky, potkali jsme celou císařskou rodinu. Goethe se pustil mé paže a postavil se stranou na cestě. Nedostal jsem ho ani o krok dál. Narazil jsem si tedy klobouk do čela, zapjal svrchník, složil ruce dozadu na záda a prošel jsem nejhustším davem. Princové a dvořané vytvořili špalír, vévoda Rudolf přede mnou smekl a císařovna zdravila první…“
Spíše to dnes vypadá na verzi, podle které si sebevědomá mladá dáma vše vymyslela, nebo lépe řečeno přibarvila, aby Goetheho z nějakého důvodu zahanbila. Pravé pohnutky se již asi nedozvíme. Nicméně legenda žije dál a její interpretaci najdeme i v Kunderově Nesmrtelnosti.
V Lázeňské ulici bydleli vždy významní hosté jako světově proslulý hudebník Ludwig van Beethoven, slavný německý malíř Caspar David Friedrich, český historik a literární vědec Josef Dobrovský. | © Petr Hricko
Při návštěvě Teplic rozhodně stojí za pozornost historické jádro města s několika kostely a morovým sloupem z let 1718-19. Jako poděkování za ušetření města morových hrůz jej nechal vztyčit tehdejší majitel teplického panství F. K. Clary Aldringer. Jaho autorem je barokní sochař Matyáš Bernard Braun a jde o jedno z jeho nejlepších děl. | © Petr Hricko
Připomínky Goetheho a Beethovena najdete dnes v Teplicích na různých místech. Tou nejviditelnější je určitě největší lázeňský komplex pojmenovaný po slavném skladateli. Historie tu dýchá na každém kroku – kromě honosných lázeňských budov s tradičními budovami stojí za pozornost rozhodně historické jádro města s několika kostely, zámek ze 16. století nebo architektonicky významná funkcionalistická budova pojišťovny Concordia. Od doby, kdy se městu přezdívalo malá Paříž, ale uteklo hodně léčivé vody a nejstarší lázně ve střední Evropě, jejichž tradice sahá dva tisíce let zpátky, je hlavně díky uhlí a několika nedávným dekádám stále na některých místech městem silných kontrastů. Stojí ale rozhodně za to připomínat si právě v tomto městě příběhy romanticky přibarvené s těmi, které působí sice občas prozaicky a smutně, ale jsou více než ty první pravou součástí naší historie.
Atypická kašna, či spíše fontána, ve tvaru vysoké průhledné trubice, ze které přepadává voda do malého bazénku nahradila v r. 2002 původní meteorologický sloupek v prostoru Mírového náměstí. Společně s ocelovou kolonádou kolem kupole patří k novodobým úpravám prostoru náměstí Míru, v jehož místě stávala až do r. 1946 stará čtvrť obytných domů. | © Petr Hricko
