Ostravsko
Paláce dělnické třídy v Porubě
Zámky a paláce si stavěla šlechta i bohatí průmyslníci. Po druhé světové válce ale došlo k zásadní třídní proměně, která začala upřednostňovat těžkou práci horníků a hutníků. Tehdejší ideologové potřebovali dát tuto změnu najevo, a tak se zrodila sorela, socialistický realismus, jenž všemi myslitelnými uměleckými formami oslavoval dělnický lid. Ostrava si z té doby odnesla jeden z nejpodivuhodnějších českých urbanistických projektů – sídliště v Porubě.
O proměně nevelké obce západně od Ostravy, zmiňované v historických pramenech již roku 1393, v nejmodernější sídliště tehdejšího Československa a nové centrum Ostravy rozhodli socialističtí inženýři roku 1951. Do karet jim nahrávala skutečnost, že na konci druhé světové války zažila Poruba těžké boje Němců s vojáky Rudé armády, a byla proto těžce poničena.
Kostel sv. Mikuláše, druhý nejstarší v Ostravě, stojí v Porubě dodnes. Jeho okolí se však dramaticky proměnilo.
Zámky a paláce si stavěla šlechta i bohatí průmyslníci. Po druhé světové válce ale došlo k zásadní třídní proměně, která obzvlášť na Kladensku a Ostravsku znamenala zásadní posílení pozice dělnické třídy ve společnosti. V 50. letech minulého století začali proto socialističtí inženýři měnit nevelkou obec západně od Ostravy v nejmodernější sídliště tehdejšího Československa a nové centrum Ostravy.
Na plánech nového vzorového sídliště pracovaly přes čtyři stovky architektů a projektantů. Do roku 1955 byl dokončen první porubský obvod, postupně ale začínalo být jasné, že megalomanské plány se ani zdaleka nepodaří naplnit v celé jejich šíři. Sorela totiž upřednostňovala monumentalitu před ekonomičností, a plánovačům tak už po první fázi začaly docházet peníze. Realizace se nedočkala například 150 metrů vysoká budova krajského národního výboru ani několikakilometrový kanál, v jehož hladině se měla „Nová Ostrava" zrcadlit.
Komunistický režim architektům uložil, aby nová výstavba byla na hony vzdálena buržoazním palácům starého centra města, které si před druhou světovou válkou nechaly stavět zámožné rodiny továrníků. | © Yan Plíhal, AnFas
Procházka Porubou je zážitkem, který rozhodně doporučujeme nejen zájemcům o architekturu. Symetricky uspořádané budovy zdobené balustrádami, sloupy, pilastry a novodobými sgrafity či obří oblouky a parčíky ozdobené sochami pionýrů, dělníků, hutníků a spokojených dětí odrážejí myšlenkové klima doby, jež se z dnešního pohledu zdá vymknutá z kloubů. Pro svou urbanistickou jedinečnost se nicméně sídliště stalo v roce 2003 památkovou zónou a veškeré rekonstrukce probíhají s ohledem na to, aby se jeho jedinečný charakter zachoval i pro budoucí generace.
Balustrády, sloupy, pilastry, sgrafitová výzdoba a hlavně sochy pionýrů, dělníků, hutníků a spokojených dětí se staly nedílnou součástí nového městského prostoru. | © Yan Plíhal, AnFas
A jedno heslo nakonec: Z ocele pěstí vzdělání silou hajte svá práva i světa mír! | © Yan Plíhal, AnFas
Za horkých letních dnů se vydejte na samý kraj Poruby, kde v příjemném prostředí mezi stromy najdete největší přírodní koupaliště u nás i ve střední Evropě. Přímo u koupaliště je další zdejší pozoruhodnost: tramvajová zastávka linky číslo 5, která vede z Ostravy dál do lesů do rekreační oblasti Zátiší u Kyjovic. Původně šlo o parní železnici vystavenou ve dvacátých letech minulého století, která byla o dvacet let později elektrifikována a uzpůsobena provozu tramvají. Dnes jde o jedinou jednokolejnou tramvajovou trať s rozchodem stejným, jaký mají vlaky. Na objednání nebo při mimořádných příležitostech se po ní můžete svézt i v některém z historických vozů.
