Stráž nad Nežárkou objevila Destinnová při toulkách jižními Čechami v roce 1908, kdy na vrcholu kariéry mířila do newyorské Metropolitní opery. Další z cest za oceán se jí ale za první světové války stala osudnou: po návratu byla obviněna ze špionáže a zámek, který kdysi koupila v romantickém okouzlení, se jí v podstatě stal nuceným, i když milovaným domovem.

A přestože se po válce ještě dočkala potlesku publika, její hvězda pohasínala. Stárla, zápasila s tloušťkou, s nepovedeným manželstvím s letcem Josefem Halsbachem, nakonec i s finanční nouzí. A přece v ní láska k hudbě zůstala. Její přítelkyně Marie Martínková později vzpomínala, jak Destinnová jednou rybařila na nedalekém rybníku a dojatá podvečerní náladou začala na loďce zpívat. Gounodovo Ave Maria se neslo nad vodami, dokonalé, možná vroucnější než kdykoli předtím. Zemřela v lednu 1930. V její Stráži se později vystřídal wehrmacht, československá armáda, Ústav sociální péče a několik let zůstal zcela prázdný.

Součástí obnovených interiérů je i rozsáhlá a velmi ucelená výstava o životě a díle slavné pěvkyně, zní tu její zpěv, můžeme nahlédnout do jejích soukromých pokojů včetně míst, do nichž otiskla svou vášeň k tajemnu – potkáte se tu i s jejím legendárním kostlivcem jménem Ivánek. Z neopakovatelné atmosféry zámku čerpá také smělý projekt Zámek plný hudby. V půvabném, nově zařízeném sále se koncerty konají celoročně.

Dnes Emu Destinnovou na Třeboňsku připomíná i stezka nesoucí její jméno. Jedno ze zastavení najdete v místech, kde silnice od Stříbřece ke Staré Hlíně kříží Novou řeku. Kousek po proudu, kam chodívala s rybářským prutem, stojí pomníček a na něm epitaf, do něhož sama Destinnová vtiskla své pocity: „Žijící, již smíte dosud všechny tyto smavé krásy zřít, vzpomeňte si při přeletu sněhobílých racků samot duše mé, jež dozajista vtělena do některého z nich, znovu vždy se vrací v místa svého štěstí zašlého.“