Mladému Janovi se možná zdálo, že na prahu chaloupky vidí drobounkou maminku, jak mává svému synáčkovi Broučkovi, který poprvé letí s tatínkem a kmotříčkem svítit lucerničkou lidem. Ona se o něj bojí a přeje si, aby byl hodný a poslušný – úplně stejně jako maminka Karafiátová myslí na svého nadaného synka. A Jan sní, že on také jako svatojánek létá teplým večerem a poslouchá, co mu velcí a zkušení radí.

Jan Karafiát rostl, dospěl, studoval doma i v cizině. Stal se reformovaným evangelickým farářem a nešťastně se zamiloval do dívky, kterou za manželku nezískal, tak raději zůstal starým mládencem. Poznal ušlechtilé přátelství osamělé zbožné skotské aristokratky, která ho podporovala v dalším studiu teologie a svou šlechetností ovlivňovala i vývoj jeho osobnosti. A Brouček dospíval s ním. I on marně miloval Verunku, která nepatřila do jeho společenských kruhů. I on poslouchal moudrou Janinku, která se nikdy neprovdala. I on našel smysl své existence ve službě druhým. Jenom Brouček se na rozdíl od Jana oženil s Beruškou, která mu byla určena, a měli deset dětí – stejně jako u Karafiátů.

Když bylo v roce 1876 Janu Karafiátovi pětadvacet let, vydal anonymně vlastním nákladem příběh o Broučcích, kteří jednají jako vzoroví evangelíci a tolik se podobají jeho vlastnímu světu. Teprve za sedmnáct let po vydání si Broučky přečetl vlivný novinář Jan Herben a pochvalná recenze v jeho časopise otevřela „českému Andersenovi“ cestu k milionům malých i velkých dětí, jimž tak dobře rozuměl.