Osmnácté století. Čas košatého baroka, kdy i v Chlumci vyrostl podle plánů Jana Blažeje Santiniho skvostný zámek Karlova Koruna. Dole ve vsích ovšem bylo krušněji. Robota, původně stanovená na maximálně tři dny v týdnu, velmi přitvrdila a mezi poddanými, vysílenými stoupajícími povinnostmi a nelidskými požadavky vrchnosti, to vřelo. Naděje vkládali do mateřsky kypré Marie Terezie, Vídeň zahrnovali peticemi, a když se nic nedělo, začalo se šuškat: císařovna nevolnictví včetně roboty zrušila, ale panstvo to tají. A tak pnutí na přelomu zimy a jara 1775 na mnoha místech vyústilo v otevřenou rebelii.

Na Hradecku se v březnu vzbouřenci, ozbrojení holemi a kosami, hnuli krajem a cestou pustošili, co se dalo: vrchnostenská sídla i kanceláře, fary, kostely. Divíte se? Ve svém zoufalství jen hledali oběť. Část rebelů dorazila do Prahy, kde je vojsko rozprášilo, ale jeden z houfů se cestou odpojil a 24. března přitáhl k Chlumci nad Cidlinou. Cílem byl zámek Karlova Koruna rodu Kinských, který hodlali taky zničit.

Už první střet s přivolaným vojskem dopadl pro vzbouřence špatně, při útěku před ním byli dva rebelové zabiti, dva se utopili v dnes už neexistujícím rybníku a více jak sedm desítek jich bylo zajato. Další den se ovšem početný zástup u zámecké brány objevil znovu, a to dokonce údajně s absurdním dotazem na velitele vojáků, zda jim dovolí zámek vyplenit. Ten pohrozil vypuštěním psů, a tak rebelové vyklidili pole, ale následujícího rána dorazili zase, rozhodnutí na zámek zaútočit. Tentokrát už to ale dopadlo krvavěji: zabiti byli dva vojáci a pět rebelů, další tři se utopili a zajato bylo 211 povstalců. Traduje se, že jim vojáci uřezali knoflíky od kalhot, aby si je na cestě do vězení museli rukama přidržovat a nedělali problémy. Se zajatci se vrchnost vypořádala tvrdě: sedm vůdců skončilo na šibenici, ostatní dostali karabáčem nebo museli na nucené práce.