Spisovatelovo alter ego Danny Smiřický se poprvé objevil v roce 1948, kdy jeho autorovi bylo pětadvacet. Škvorecký miloval jazz (tak jako Danny), krásné holky (jako Danny), a i když v té době už (na rozdíl od Dannyho) končil vysokoškolské studium angličtiny a filozofie, svého hrdinu vybavil všemi prvky gymnaziálního mládí: floutkovstvím i cynickou otevřeností, s níž komentuje květnové „revoluční vzepětí“ kosteleckých občanů.

Deset let pak román Zbabělci ležel v šuplíku, než v rámci politického uvolnění po Stalinově smrti směl v roce 1958 vyjít. Jenže pochvalnou kritiku si užil jen nakrátko. Škvorecký dostal takřka obratem vyhazov z časopisu Světová literatura, kde pracoval, a i když směl pokračovat jako nakladatelský redaktor, Zbabělci z knižních pultů zmizeli. Vadilo na nich všechno. Slang promíchaný anglickými výrazy, Dannyho jazz, erotické tóny, ale hlavně demýtizace hrdinných dnů konce války a naprostý nedostatek správného ideového vybavení Dannyho a jeho kamarádů – žádné třídní uvědomění.

Roku 1964 se román dočkal druhého vydání, tehdy už s puncem mezníku v poválečné literatuře. Ale pro Dannyho Smiřického to nebylo jediné vystoupení, se Škvoreckým si ještě prošel Tankovým praporem, Lvíčetem, Miráklem, Prima sezónou i Příběhem inženýra lidských duší. Stal se slavným synonymem ne-hrdiny nahlížejícího na dějiny kolem sebe bez respektu a občas s notně černým humorem.

Náchod v se zejména v posledních letech k Josefu Škvoreckému alias Danny Smiřickému, rád hlásí. Pořád tu najdete restauraci, kam Danny s kamarády chodil hrát jazz, stále stojí jeho gymnázium, kde sedával nad bukvicovou kávou, i zámek, jehož svítící okna Dannyho provázela nocí. K Josefu Škvoreckému můžete přisednout i na litinové lavičce a připomenout si, že Dannyho příjmení nevybral náhodou: od poloviny 16. století Náchod patřil rodu Smiřických, a to až do bitvy na Bílé hoře, po které odešli do emigrace. Tak, jako v ní skončil i Škvorecký, což ovšem v době, kdy Dannyho přivedl na svět, ještě netušil.