Jižní Čechy
Severskou divočinou na jihu Čech
Od Slavonic směrem k Jindřichovu Hradci se táhne řídce osídlená krajina s atmosférou kanadské divočiny, jedinečná díky nezvyklému množství žulových skalisek a balvanů, které jsou rozesety na vrcholech kopců i po loukách buď jednotlivě, nebo v bizarních sestavách. Od pradávna byly předmětem fantastických spekulací a lidé je často považovali za výtvory nadpřirozených sil.
Podnebí je tu tak trošku drsnější než jinde v okolí a jaro nastupuje o něco později. Tento malý handicap je však nahrazen přenádhernou, čistou krajinou, kde se v létě o houby i o borůvky přímo zakopává. | © René Volfík
Mírná návrší jsou zde pokryta hlubokými jehličnatými lesy, a přestože kopce nejsou výrazně vysoké, Česká Kanada leží v poměrně velké nadmořské výšce od 530 do 738 metrů. | © René Volfík
Česká Kanada skrývá mnoho starých příběhů. Jeden z nich například vypráví o dávném rodinném sporu, kdy se příbuzní byli schopni zabíjet kvůli tomu, kudy povede zemská stezka. Ta za starých časů vedla přes Landštejn – největší románský hrad u nás. Za císaře Karla IV. si ji však Jindřich z Hradce, pán se žlutou růží na modrém poli, odklonil přes své město Jindřichův Hradec, což se pochopitelně nelíbilo Vilémovi z Landštejna, pánu s bílou růží na červeném poli, a vyrazil proti svému bratranci v plné zbroji. Svoji „svatou válku“ však Vilém nevyhrál, v boji padl a dodnes prý na Landštejně straší. Návštěvu jednoho z nejstarších a nejpozoruhodnějších hradů u nás, postaveného na začátku 13. století kvůli ochraně neklidné česko-rakouské hranice, doporučujeme naplánovat na červenec, kdy se tu pravidelně konají Landštejnské slavnosti, které vám připomenou to veselejší z atmosféry středověku.
Úzkokolejka z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice vede srdcem České Kanady a malé motoráčky zde ladně kloužou po mechu a jehličí. | © René Volfík
Druhý příběh začal před více než sto lety, kdy vyrážely z Jindřichova Hradce dvě úzkokolejné lokálky – jedna na sever do Obrataně a druhá na jih do Nové Bystřice. Několikrát jim hrozilo zrušení, ale jako zázrakem vždycky přežily. Zatím poslední část příběhu se začala psát v devadesátých letech, kdy se objevila ve správný čas na správném místě parta nadšenců, obě prodělečné dráhy od státu převzala za symbolickou jednu korunu a stařičká železnice byla zachráněna. Stálo to mnoho sil a potu, ale od roku 1998 se tu znovu jezdí motorovými vláčky, k nimž se v létě připojují i parní lokomotivy s historickými vagóny. Trať směrem na Novou Bystřici míří přímo do hlubokých lesů České Kanady. Neexistuje snad kouzelnější vlakový zážitek. Koleje, které jsou skoro dvakrát užší než na běžných tratích, se vinou v ladných obloucích doslova po mechu a jehličí. Nádražíčka a zastávky jsou ukryté uprostřed lesů a máte pocit, že jste se ocitli někde na konci světa a čas kolem vás se velmi příjemně zpomalil.
„Trať vede krajinou mezi rybníky a rákosem starým jako touha, okolo vesnic s chalupami zazděnými do sebe a s takovými stodolami, že by se do nich vešlo na sta vašich bohatých životů. Ticho je tam sladké a husté.“
Milovníci Járy Cimrmana by neměli vynechat důležitou Mistrovu stopu na nádraží v Kaprouně, kde byl v červnu roku 1900 vysazen z vlaku poté, co bylo zjištěno, že nemá platnou jízdenku. Jára Cimrman sice nejdříve předstíral spánek, poté mdloby a pak slepotu, ale nakonec z vlaku za pomoci vlakové čety a několika spolucestujících přece jenom vystoupil. Za odjíždějící soupravou potom hrozil utrženou brzdovou hadicí a volal: „To je VRCHOL!“ Dobře totiž věděl, že Kaproun je nejvyšší místo trati. Památnou událost připomíná na kaprounském nádraží Mistrova socha i pamětní deska. | © Jan Jánský