Architekt a herec David Vávra jednou řekl, že zastavený čas je největší devizou Slavonic a důsledky zastaveného času jsou jejich největší slabinou. Podíváme-li se do dlouhé a bohaté historie Slavonic, opravdu zjistíme, že se v ní vystřídala období velkého vzestupu s dobami, které znamenaly stagnaci a přesun na periferii zájmu. Čas se ve Slavonicích poprvé viditelně zastavil už koncem renesance. V té době to bylo vzkvétající město na zemské stezce z Prahy do Vídně se dvěma náměstími a množstvím rybníků v okolí. Dřívější gotické domy dostaly nádherný renesanční kabát a jejich bohatá sgrafitová výzdoba a unikátní sklípkové klenby se staly charakteristickými symboly města.

Od 17. století to však šlo se Slavonicemi z kopce. Přehnala se tudy třicetiletá válka, mor i velký požár. Ránu z milosti pak městu zasadilo přeložení poštovní cesty z Prahy do Vídně přes Znojmo. Nejtěžší období přišlo ve 20. století – nejprve byli odsunuti němečtí obyvatelé a později i zbylí Češi bydlící příliš blízko ostře střežených státních hranic. Slavonice a okolí byly na dlouhá léta zapomenuty v pásmu železné opony. Teprve po roce 1989 se začaly znovu nadechovat. Staré renesanční město – stále nádherné, ale v dezolátním stavu – lákalo snílky všeho druhu, kteří se zde začali postupně usazovat a zvelebovat je i jeho okolí. Možná díky nim dnes Slavonice dýchají zvláštní umělecky uvolněnou atmosférou, ve které se „básníci života“ cítí ve svém živlu. Krystalickou ukázkou znovuzabydlování Slavonic je příběh domu číslo 522 na Horním náměstí. Nejprve takřka ruina, kterou koupili členové divadla Sklep. Po roce 1989 osobitá hospoda s hrdým titulem první evropský bar a také sídlo letních uměleckých škol.