Českolipsko
Proč StB ukrývala kněze před branami pekla?
Hrad Houska byl odedávna zván branou do pekla a do jiných časů. A není divu. Byl postaven na místě, nad kterým dnes historici a architekti kroutí hlavou – na pískovcové skále s průrvou, která je údajně vchodem do podsvětí. Podle líčení průvodců se tu odehrávaly pozoruhodné věci, a to i z historického hlediska. O jedné se ale příliš dopodrobna nevypráví.
V 70. letech minulého století, kdy v tehdejším Československu panovala tuhá normalizace, byl hrad ukrytý v lesích veřejnosti nepřístupný. Stejně jako u jiných podobných objektů se uvažovalo o dalších možnostech jeho využití – ve hře byl i plán přestavby na sanatorium pro pracovníky neratovické Spolany a příslušníky spojeneckých vojsk. Než ale k naplnění těchto záměrů došlo, komunisté Housku využili k ukrytí jednoho nepohodlného duchovního.
Mladému evangelickému knězi (a pozdějšímu signatáři Charty 77) Svatopluku Karáskovi byl na počátku 70. let zakázán výkon duchovní služby. Stejně jako všichni intelektuálové, kteří se netajili svými protirežimními názory, se dostal do existenčních problémů. Kvůli zákazu StB nebyl přijat ani na místo krmiče v JZD, o které se ucházel. Vše ale nakonec dopadlo lépe, než si mohl přát – stal se správcem právě na Housce. Na hrad se přestěhoval spolu s manželkou a třemi dětmi. Ačkoliv bylo hned zřejmé, že nepůjde o dvakrát útulný domov, o dalších letech strávených na hradě hovoří jako o krásné době.
Studené hradní zdi Housky se v první polovině 70. let staly domovem nepohodlného evangelického kněze Svatopluka Karáska i jeho rodiny. Nebyl to možná nejútulnější domov, ale Karásek vzpomíná na léta strávená na hradě jako na krásné období. | © Petr Hricko
Karásek dokázal z nuceného exilu na Kokořínsku vytvořit ostrůvek svobody a alternativní kultury v tehdy jinak silně normalizačním Československu. Na hradě Houska se počátkem 70. let scházeli hudebníci i faráři z okruhu takzvané Nové orientace, několik skladeb zde natočili také dnes již legendární The Plastic People of the Universe.
Karáskovi však chyběla kázání a rozmluvy s věřícími. Proto využil samoty hradu a začal si zvát hosty svému srdci blízké. Jako fanoušek alternativní hudby byl ve styku se členy rodícího se undergroundu a jezdili za ním i faráři z okruhu takzvané Nové orientace. Na hradě se vytvořila komunita, která našla společnou řeč v postoji vůči režimu i v biblických textech svých písní. Svatopluku Karáskovi se později podařilo vyjednat menší opravy hradu a členové undergroundu pod záminkou stavebních prací na Housku mohli dojíždět každý víkend. Mezi těmi, kdo díky Svatopluku Karáskovi na Housce našli místo pro svou tvorbu, byli i členové kapely The Plastic People of the Universe. Ti zde v zimě roku 1974 a ještě v lednu 1975 natočili několik skladeb na své album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned.
Pár let svobody uprostřed nesvobodného státu pro Svatopluka Karáska skončilo v roce 1976, když se provalilo, jací lidé se na hradě setkávají a proč. Karásek byl zatčen StB a odsouzen v monstrprocesu s elitou tehdejšího undergroundu k osmi měsícům nepodmíněně. Na Housku už se nevrátil.
Když se dnes vydáte na Housku prozkoumat, jak to je s místní energií, kterou někteří označují právě kvůli pověstem o bráně pekelné za vyloženě negativní, něco málo se dozvíte i o hudebním undergroundu. A do podzemí vás tu dokonce rádi pustí. Ve dvou skalních sklepeních je instalace s čertovským trůnem, kotli, kovadlinou, kovářským měchem a výhní. A jedno malé peklo vás čeká nově také za vraty bývalé garáže pro panské kočáry. Je vyrobené z lipového dřeva a obzvlášť děti si určitě užijí deset nasvícených a pohyblivých výjevů takzvaného Peklemu, obdoby betlému, jehož ústřední figurou je lucifer.
Projít si peklem nemusí být vždy otřesný zážitek. To jistě potvrdí každý, kdo navštíví Peklem na Housce. | © Petr Hricko
Ručně vyřezávané pohyblivé peklo na hradě Houska děsí i fascinuje návštěvníky malé i velké. Pohybuje se, je stejně krásné jako vánoční betlémy, jenom místo roztomilého Ježíška je hlavní postavou strašlivý lucifer. Jak se ale můžete dočíst v návštěvní knize: „Nejlepší muzeum, které jsem kdy viděl. Už budu hodnější. Matýsek.“ | © Petr Hricko